Práce v Saudské Arábii aneb jak řešit krizi středního věku

Příběh Ireny O.

Jmenuji se Irena. Pracovala jsem v Brně jako jipková sestra a posledních 6 let na endoskopii. Patřím do starší generace sester a toho času pracuji již devátý měsíc na endoskopickém oddělení v King Faisal Hospital v Rijádu.

Práce v Saudské Arábii aneb jak řešit krizi středního věku.

Zdravím všechny sestry středního věku. Znáte to, že? Děti jsou velké, vaši péči nepotřebují, v manželství to klape, anebo taky neklape, v práci i doma pořád to stejné, do důchodu daleko a vy přemýšlíte a začnete bilancovat, jak dál naložit se svým životem, a co vlastně chcete.
Tak přesně tohle se stalo i mně. Můj život mi najednou připadal strašně prázdný a přemýšlela jsem, jak ho naplnit a zpříjemnit a nejenom dožít.
Pracovat v zahraničí byl můj sen již od základní školy. Plánovaly jsme s kamarádkou mise do Afriky, pomáhat dětem, záviděla jsem lékařům bez hranic. Ale v té době jsme se učili jen ruštinu, pak se naše cesty rozešly, vdaly se, měly děti a můj život se začal ubírat úplně jiným směrem. Občas mě touhy pracovat v zahraničí přepadly znovu, ale vždy jsem musela přestat snít, protože jsem vlastně neuměla žádný jazyk (kromě ruštiny, kterou jsem od školy nemluvila). Tak jsem si vždy znovu našla důvody, proč vlastně nemůžu nikam vycestovat, a život šel dál až do té doby, kterou jsem popsala na začátku. Jednou o noční službě jsem četla časopis Sestra a tam byl článek o české sestřičce, která pracovala několik let v Saudské Arábii a pod ním odkaz na agenturu G5 Plus, která pomáhá tyto pracovní pobyty zorganizovat. A červík pokušení začal hlodat znovu. Tak uplynul další rok, kdy jsem tiše i nahlas záviděla všem, kdo mohou vycestovat a stále hledala důvody a omluvy proč nemůžu jet já. Povídaly jsme si o tom s mladší kolegyní, která mi nabídla, ať jedu s ní do Olomouce, že je tam schůzka s agenturou G5 Plus, ona má taky zájem. A tak jsme jely (já spíš ze zvědavosti). Zástupkyně agentury byla velice přátelská a milá a řekla jednu pro mě velice důležitou věc, že i zájemci, kteří neumí řeč mají šanci. A tak jsem se přihlásila do programu Inkubátor a bylo rozhodnuto. Můj život se rozjel na plné obrátky a můj celoživotní sen najednou začal nabírat reálné obrysy. Začala jsem se učit anglicky, snažila se číst články v anglicky psaných zdravotnických časopisech, no prostě, začala jsem hledat způsoby, jak dosáhnout svého cíle.
No výsledek byl takový, že za 2 roky jsem stála v Praze na Letišti Václava Havla s letenkou směr Rijád a pořád nevěřila, že je to pravda. Musím moc poděkovat svým dětem a sestře za jejich podporu. Podle mého si museli myslet, že jsem se zbláznila, ale i tak mě moc podporovali. Díky.
Moje cesta do Rijádu proběhla hladce, i když musím říct, že jsem cestovala letadlem poprvé v životě.
A pak to přišlo. Letiště v Rijádu. Jiná architektura, jinak oblečení lidé, šíleně dlouhá fronta na odbavení, ve které nás posílali od jednoho okýnka ke druhému a angličtina...
Vyzvedl si nás zástupce nemocnice, cestovala jsem ještě s jednou sestřičkou. Odvezli nás do nemocnice k ubytování a řekli, že máme den volna a další den ráno, že nás čekají v nemocnici na týdenní seznamovací proceduru zvanou GNO (General nursing orientation).
A pak to začalo...školení bezpečnosti práce..., nakládání s odpady..., užití nemocničního počítačového systému..., infekční školení ..., kam pro uniformy, kde odevzdat pas, lékařské prohlídky, kam jít nakoupit a to všechno v angličtině.... No vlastně v tisíci podobách angličtiny, protože je tu 60 národností a každý mluví anglicky po svém a s jiným akcentem. No šla mi z toho hlava kolem. Protože jsem se učila anglicky jen krátce, měla jsem dost velké potíže s porozuměním a občas si vůbec nebyla jistá, o čem to vlastně mluví. Ještě, že jsme byly dvě a vzájemně se podporovaly.
Pak jsem nastoupila na oddělení. Můj staniční mi hned na začátku řekl, že moje angličtina není nic moc, že King Faisal Hospital je prestižní nemocnice a že chce vidět jestli budu dělat pokroky a jak zvládnu práci, jinak bohužel... A tak jsem začala dřít. Celý den v práci, pochopit jejich systém práce, zaznamenávání do počítače ( protože bez toho se tu nic nehne), no prostě celý ten zdravotnický kolotoč a večer číst N-Clex( to je tlustá kniha, podle které je sestaven test pro získání licence pro sestry v Saudské Arábii - Saudi Concil - postrach všech sester) a sledovat televizi, abych naposlouchala angličtinu. No řeknu vám, 3 měsíce jsem se nikam nehnula, moje spolubydlící, americká sálová sestra Nancy, si ze mě dělala legraci, ale já nepovolila. Když už jsem tady, no přece to nevzdám! Díky Bohu, výsledky se dostavily. Zvládla jsem tří měsíční zkušební dobu, můj staniční řekl, že je se mnou spokojen, udělala Saudi Council na první pokus a ve zkušební době byla vyhlášená zaměstnancem měsíce mého oddělení. Řekli byste happy end. Ano svým způsobem ano. Jsem tu, jsem plnohodnotným členem oddělení, dokonce už i lékaři vzali mou přítomnost najevo a ví, v čem se na mě mohou spolehnout. Práce zde mě baví, protože jsem dosáhla svého snu, ale není růže bez trní. Stále se potýkám s místní kulturou. Když už myslím, že jsem pochopila, znovu mě něco překvapí. Areál nemocnice je obehnán dvoumetrovou zdí s ostnatým drátem a kamerami. Všude jsou vrátnice, a když se vracíte zpět z nákupu, vrátný zkontroluje, jestli jsou v taxiku nebo v autobuse opravdu jen ženy. Na ulici musíte jen v abáje (šátek na hlavě pro nás zápaďáky být nemusí, jen během ramadánu jsou přísnější) a po ulicích lidé nechodí jak v Evropě. Nejsou tu ulice plné kin, kaváren a zahrádek před cukrárnami a když, tak jen pro muže. Saudské ženy jsou celé zahalené a některé nosí i černé rukavice. Opravdu. Nedělám si legraci. Když vezeme ženu na vyšetření, přetáhne si prostěradlo až přes hlavu, aby ani kousíček z ní nebyl vidět. Všechny saudské lékařky a sestry mají šátky a některé i obličej zahalený i v nemocnici. My evropané to těžce chápem, ale pro ně už jen to, že můžou pracovat je obrovský úspěch. A nevěřili byste, jak moc Saudů zná Českou republiku a chválí naše sestry a fyzioterapeuty.
Saudové jsou přátelští lidé, obvzláště ti co mají vzdělání a pracují. Ale je tu stále hodně lidí, kteří neumí číst a psát, zvláště ženy (ale kupodivu umí používat velice moderní mobilní telefon) a s těmi je pak trošku těžší spolupráce. Tradiční kultura je v nich zakořeněná velice hluboce a vybalit takovou ženu z oblečení a šátků dá někdy pořádně zabrat.
Co se kolegů a kolegyň týče, převažují Filipínky a Indky. Obzvláště filipínské kolegyně jsou někdy velice tvrdý oříšek. Mají tendenci přesouvat část své práce na vás a když zvládáte, tak další a tak dál. Podle jejich filozofie, máš víc peněz, tak můžeš víc pracovat. Ale už si vůbec neuvědomují, že platy zde jsou dané podle ekonomiky země, ze které pocházíš a že ony po přepočtu na jejich měnu jsou na tom v podstatě lépe.
Lékaři jsou ze všech koutů světa a pokud jsou to Arabové, mluví dobře anglicky, protože většinou studovali v Americe nebo v Anglii. Pokud je lékař Ind, je to trošku horší. A vůbec, co se angličtiny týče, doporučuji z mé zkušenosti hodně poslouchat filmy, zprávy a vůbec cokoli. Porozumění je to nejdůležitější, protože tady je tolik akcentů, že občas přemýšlíte, jestli ten člověk vůbec mluví anglicky. A že nemluvíte dobře? Nevadí. Hlavně se nebát mluvit. Protože nakonec zjistíte, že ani ti lidé tady nemluví správně (samozřejmě kromě rodilých mluvčích, ale to už je zase úplně o něčem jiném).
Takže shrnuto mé starší kolegyně (samozřejmě i mladé!), pokud stále váháte, nebojte se a směle do toho. Není to jednoduché, ale dá se to zvládnout a věřte tomu, ti lidé tady jsou nesmírně přátelští a hodně vám pomohou. A když se něco zadrhne... no je to prostě arabský svět a ten funguje úplně jinak. Mimo evropské chápání. Za 9 měsíců, co jsem tady, jsem zjistila, že my Češi jsme asi nejvíc ubrblaný a náladový národ na světě.
Tak držím všem palce a srdečně zdravím.

Irena O. Brno