Jak to všechno začalo...

Příběh Petry M.

Můj příběh začíná někdy v létě 2010 na noční směně.  Konečně jsem měla svou práci z větší části hotovou, tak jsem se rozhodla, že si dám něco k jídlu. Prohlížela jsem si při tom vytištěné emaily s novinkami z naší nemocnice a najednou na mě vypadl barevný leták s velkým nápisem
G5 PLUS MEZINÁRODNÍ KARIÉRA VE ZDRAVOTNICTVÍ – MILIONOVÉ ROČNÍ PŘÍJMY
     Agentura G5 Plus mi snad promine, ale první část nápisu jsem jaksi přeskočila a okamžitě si vzpomněla na naši hypotéku. Pak ale zvítězila zvědavost a dočetla jsem i zbytek. Abych to zkrátila, leták jsem si vzala domů a ještě ten den pročetla téměř celé webové stránky. Od první chvíle jsem měla pocit, že tohle je pro mě výzva, kterou prostě musím zvládnout. Večer jsem to vše probrala s mým přítelem, který je pro mě jedna z nejdůležitějších osob na světě a v tuto chvíli i obrovská opora ve všech více či méně těžkých situacích, které v Saudi musím zvládnout.                                               
     Pak už následovala Infoschůzka v pražském sídle agentury G5 Plus, kde jsem se utvrdila v tom, že tohle je něco, co chci zvládnout a dotáhnout do konce. Vzhledem k tomu, že jsem neuměla anglicky,  jsem byla v lednu 2011 přijata do programu Inkubátor, který agentura nabízí. Po necelém roce intenzivního učení, jsem prošla všemi testy a zkušebním pohovorem a byla připravená vycestovat.     
     Když tady vidím ten nedostatek sester, nechápu, že trvalo další dva roky úspěšných i neúspěšných pohovorů, než mi přišla pracovní nabídka z nemocnice DR SULAIMAN AL HABIB MEDICAL GROUP.   Na druhou stranu, alespoň jsem měla víc času zlepšit se v angličtině. Přesto, jsem těsně před odjezdem do Saudské Arábie, využila ještě nabídky jazykového kurzu angličtiny ve Velké Británii, který mě, kromě dalšího pokroku v angličtině, ještě částečně připravil na rozdíly ve výslovnosti angličtiny různých národností.
     Konečně přišel den D a já 18. srpna 2014 odlétala do Riyadhu. Devatenáctého ráno jsme přistály na letišti kousek od Riyadhu. Byla jsem poslána pracovníkem letiště v klasickém arabském oblečení do poslední fronty. Když jsem se dostala jako poslední na řadu, odebrali mi otisky prstů a vyfotili můj značně unavený obličej, který jsem po asi 14 dnech objevila na své Iqamě. Z důvodu jakýchsi problémů s počítačem jsem na vstupní razítko čekala asi půl hodiny. Pak už jsem si jen vyzvedla kufr, našla řidiče, který na mě čekal v letištní hale, a poprvé se nadechla horkého suchého saudského vzduchu.
     Nemocnice Al Habib nenabízí ubytování v compoundu, takže bydlím v jednom domě nedaleko nemocnice. Jsou tu čtyři patra bytů pro dvě osoby se základním starším, ale většinou funkčním vybavením a ve sklepě malá posilovna a bazén. Po příjezdu jsem našla ve svém pokoji povlečenou postel, deku, uvítací balíček a k obědu mi místní správce přinesl kuřecí maso obalované v těstíčku a hranolky z KFC(jak jsem později zjistila, je to místní nejoblíbenější fast food pochoutka).
     Den příletu jsem měla volno. Druhý den jsem strávila v nemocnici vyplňováním spousty dokumentů, vyzvedla jsem si uniformu a seznámila se spoustou lidí, jejichž jména jsem si bohužel nebyla schopna zapamatovat. To vše samozřejmě s doprovodem milé Filipínky jménem Ella. Druhý den následovalo opět představování, tentokrát celé budově Bone Joint Spine Hospital, kde už půl roku pracuji na operačních sálech.
Musím přiznat, že to byl nejtěžší půlrok v mém životě, ale zvládla jsem to hlavně díky podpoře přítele, rodiny, kamarádů a v neposlední řadě i některých českých kolegyní tady v Riyadhu.                                 
Je to těžké, je to dennodenní boj, ale ty zkušenosti a zážitky mi už nikdy nikdo nevezme.
Petra  M.   Tábor