Nový začátek

Příběh Mirky D.

Moje cesta za prací do zahraničí začala docela nenápadně. Seděla jsem v čekárně na každoroční preventivní prohlídku a přišla mladá sestřička, kterou jsem znala od vidění a věděla jsem, že odjela před měsícem pracovat do SA. Ano, byla tam měsíc, ale stýskalo se jí, tak se vrátila. Čekací doba byla dlouhá, tak jsme povídaly a povídaly... a na konci tohoto rozhovoru jsem si řekla: "Tak do SA bych chtěla jet pracovat. To by se mi opravdu líbilo." Protože jsem nikdy předtím o téhle možnosti neslyšela, našla jsem si informace na internetu a v časopise Sestra. Přesto, že jsem anglicky uměla asi jen dobré ráno, dobrý večer, děkuji a napočítat do 5, vydala jsem se na schůzku G5 Plus do Olomouce. Bylo to mé první setkání s agenturou, ale taky s lidmi, kteří měli o tuto práci zájem. Ti, kteří už v SA byli, nám předávali informace a zkušenosti a vyprávěli zážitky. Lidé z agentury nás seznámili s možnostmi a výhodami práce v SA, ale také nám řekli svoje požadavky. No jasně, angličtina byla na prvním místě. Dávno už neplatí, že stačí základy angličtiny. Naopak, v nemocnicích pracují sestřičky z Nového Zélandu, USA, Anglie, Austrálie.... a někdy je těžké porozumět jejich angličtině s akcentem.
Začala jsem se tedy učit anglicky. Nejdříve prvních pár lekcí sama,  pak jsem měla soukromé učitele. S G5 Plus jsem byla v kontaktu, občas jsem jela na přednášku nebo lekci nebo setkání. Asi po roce jsem se rozhodla jet pracovat do Prahy. Dostala jsem nabídku dobrého místa. Ale hlavně, chtěla jsem si vyzkoušet, jak budu zvládat život bez své rodiny,  kamarádů a známých. Ve svých 44 letech jsem tedy odjela do Prahy, abych začínala pracovat úplně od začátku a sama. Měla jsem štěstí, protože jsem měla opravdu zajímavou práci, ale hlavně prima kolektiv, ubytovna byla taky prima, takže život v Praze se mi zalíbil, za svými dospělými syny jsem jela tak 1x za 2-3 měsíce. Po necelých 2 letech jsem měla připravené všechny dokumenty v agentuře, splněný anglický test a čekala na pohovor. Ten se nakonec nekonal a konečně nadešel ten slavný den, a já jsem odletěla do Riyadhu. Ubytovala jsem se, zvládla týden orientace a šla na anglický test, který jsem napoprvé neudělala. Měla jsem ještě další 2 pokusy, takže jsem začala chodit do práce a ve volném čase se učila gramatiku.
Napsala jsem, že jsem začala chodit do práce ... ale ono to není až tak pravda. Moje první noční směna byla s preceptorkou. Docela klidná a nenáročná směna. Ráno se vrchní sestra zeptala na moji práci a moje preceptorka jí řekla, že moje angličtina je slabá. Takže vrchní sestra rozhodla, že mě nemůže nechat na oddělení, že hrozí riziko pochybení a poslala mě do knihovny, abych se mohla připravovat na anglický test. Ale jak se chcete připravovat, když s nikým nemluvíte, jen si děláte testíky na PC nebo čtete články? Po 14 dnech jsem dělala test znovu a zase neudělala. Moje vrchní sestra rozhodla, že 3. šanci na splnění testu už nedostanu, prostě pojedu domů. Byla jsem hodně nešťastná a zklamaná. Měla jsem štěstí, protože jsem nastoupila zpět na "staré místo" v Praze. Rozhodla jsem se, že se do SA dostanu znovu a tentokrát budu prostě úspěšná. Začala jsem se učit skoro každý den, měla jsem i 2 lektorky současně. A za 2 roky jsem měla připravené dokumenty, splněný anglický test, pohovor a vydala jsem se znovu do SA, tentokrát do Jeddah. Jsem tady 1 rok a 4 měsíce.
Pořád jsem nadšená a taky na sebe pyšná, že jsem to dokázala, že jsem ve 49 letech vyrazila za prací "do světa". Začátky byly náročné - řeč, nový způsob práce, nové kolegyně, přístroje, pracovní doba, víkendy v pátek a sobotu, hodně omezení, zákazů, příkazů ... v dnešní technické době si každý může najít všechny informace, takže každý ví, do čeho jde a co ho čeká, takže by neměl být překvapen.
Já pracuji na tom nejlepším oddělení DPU (něco jako u nás stacionář), kolegyně jsou fajn, počasí pro mě naprosto vyhovující. Byla jsem na pravé arabské svatbě, na zásnubní hostině, občas na párty v sousedním compoundu, na výletě na lodi, na dovolené v Dubaji. Všechny sestřičky z Česka a Slovenska se vzájemně známe a víme, že pokud budeme něco potřebovat, pomůžeme si. Chodíme s holkama nakupovat nebo se jen tak podívat, na kávičku. Chodíme do posilovny a na tenis.
Myslím, že tady je velkým problémem, že holkám je prostě smutno, obzvláště, když mají malé děti. Já jsem to zvládla s přehledem, moje děti jsou dospělé a navíc jsem byla více než 4 roky daleko od rodiny a tak nějak jsem to "natrénovala". Pak jsou tady holky, které mají rády sport, chtějí prostě něco podnikat, setkávat se s přáteli,  ... tak něco tady je, ale je to obvykle dost drahé. Ale můžete se potkat s lidmi z celého světa a komunikovat s nimi. Užít si koupání v moři. Zajet si na výlet do pouště. Nevím, jak dlouho tady zůstanu, zatím návrat domů neplánuji.