Přes nelehké začátky až ke šťastnému konci

Příběh Lucie Ř.

A je to tady, roční příprava s G5+, především se slečnou Klárou Bartošovou a v závěru s Evou Šípkovou, se chýlí ke konci. Mám všechny potřebné dokumenty, víza a oficiálně jsem připravena odletět. Tyto dámy z G5+ si zaslouží můj velký dík za individuální přístup a bezesporu obrovský kus práce, který za mě odvedly při vyjednávání s nemocnicí, při zařizování veškerých oficiálních záležitostí apod.
 
Je 31.3.2013 a já čekám na Letišti Ruzyni v Praze na můj let do Istanbulu a následně do Jeddah. Plna očekávání, vnitřního napětí, strachu z prvního letu...
Jsem jen krůček od splnění dalšího snu.
 
Let z Prahy do Istanbulu zvládám docela dobře, sice bílá jako stěna, s krůpějemi potu stékajícími po zádech, s absolutní nechutí k jídlu, za to v doprovodu dvou kolegyň, které mají s leteckou přepravou mnohem bohatší zkušenosti než já, která se vždy přepravovala po vlastech českých a slovenských na kole nebo vlakem. Každopádně na otázku letušky: „Are you ok?“ odpovídám jen naprosto nechápavým pohledem... Vypadám snad, že jsem OK?????
 
První šokující zážitek mě potkává již v letadle z Istanbulu do Jeddah. Ač jsem si myslela, že mám načteno o arabské kultuře dostatek, mýlila jsem se. Nastupujeme jako jedni z posledních, a proto se nám naskytne pohled na letadlo plné poutníků do Mekky. Ženy zahaleny od hlavy až k patě (a to doslova, včetně ponožek, rukavic) a muži oblečeni do jakéhosi oděvu sestávajícího se z dvou kusů něčeho velmi podobného ručníku.  Nutno podotknout, že odhalená část mužského těla byla až překvapivě velká... Naše „zděšení“ je asi zjevné, protože značná část letadla až nápadně utichá a pohledy přítomných mužů stanou na dvě bílé dámy cestující do striktní muslimské země.
 
Při vystupování z letadla nás praští do obličeje horký vlhký vzduch, než sejdu schody z letadla, jsem zase zpocená jak myš. Bože! Tady je tak 35°, v noci!!!!
 
Procedura na letišti je naštěstí bez problémů, zaměstnanec National Guard Hospital nemá problém nás najít (jak by taky mohl mít problém, že?? ). Provádí nás přes všechny kontroly, je nápomocen při hledání kufrů. Snaží se být milý, o něčem mluví, ale těžko říct vlastně o čem. Upřímně jsem si myslela, že za těch x let, co jsem studovala angličtinu, budu schopná rozumět a mluvit bez problémů, nebylo tomu tak. Předodletové jazykové přípravy není nikdy dost. A možná bych se nebála říct, že G5+ by v rámci jazykové přípravy měla být na uchazeče ještě přísnější.
Alespoň se snažím vypadat sebejistě a tvářit se, že naprosto chápu jeho instrukce. Milý pán záhy pochopí, že si s námi moc nepopovídá. Naštěstí vše potřebné je vyřízeno a můžeme se vydat na parkoviště, kde nás čeká odvoz...
 
Parkoviště - další šok... Jako really??? Do tohoto autobusu mám nastoupit? Ten vypadal jako těsně před smrtí, z několika míst kape blíže neurčená tekutina, z výfuku se line hustý černý dým. Posléze zjišťuji, že autobus nemá žádné pásy a pravděpodobně ani tlumiče. A řidič, který mluví anglicky ještě míň jak my, očividně neví, kam by nás měl přesně zavézt.
 
Následuje cesta smrti, kdy přemýšlím jestli vycestovat do takové země byl opravdu dobrý nápad, a jestli mám nějakou možnost vrátit se zpět. Nevycházím z údivu nad dopravním systémem. Platí tu vůbec nějaká pravidla? Kolik je povolená rychlost? Proč tu nikde nevidím žádné značky? Jak je možné, že na dvouproudé silnice jsou čtyři řady aut vedle sebe, tak těsně vedle sebe, že by člověk mezi zrcátky neprošel...Měla jsem halucinace nebo jsem právě viděla tak 10 letého klučinu, který řídí jeep, sedí na okraji sedačky a tak tak vidí na cestu?
 
Po nekonečně dlouhé době jsou prosby vyslyšeny, přijíždíme do compoundu. Trošku zklamání, byt není tak hezký jak jsem očekávala, není tak luxusní a vybavený. Je velmi skromný, spíše standardně vybavený, ale je čistý, je připravený na nové obyvatele. Těší mě i balíček s jídlem a hlavně složka s instrukcemi.
 
Od této chvíle už jde všechno ráz na ráz. Všechny dokumenty podepsány, záloha obdržena... Ikdyž musím konstatovat, že povaha arabských pracovníků v institucích jako banka, HR a podobně, mi není vůbec blízká. Proč musím přijít za hodinu? Proč mi ten papír nemůže dát teď hned? Proč to tady všechno tak strašně dlouho trvá?  Proč si teď zrovna dává coffee break, když já tady stojím a čekám na svoji ID kartu? Cože? On se jde modlit? A banka se zavře během modlitby? Vážně nikdo nepracuje? 
 
První abája zakoupena, nechápu, co mají přítomné dámy proti, zdá se mi to jako docela slušivý obleček zakrývající drobné nedostatky na postavě.  V nemocnici začíná orientation week, kde mám první 3 dny pocit, že začínám trošku chytat angličtinu, ale zatím nejsem schopna vytvořit srozumitelnou větu, která by přesně vyjadřovala, co bych chtěla říct.
 
Pak následují první směny se školitelkou, první slzy, první pocity bezmoci, první pocity totálního zesměšnění, první pocity velkého zklamání, první pocity stesku po rodině a příteli, první velmi špatné zkušenosti s prací v multikulturním týmu...
 
A hle, tří měsíční zkušební doba je za mnou. Najednou se mé negativní pocity mění na neutrální. Třeba to nebude taková hrůza. Za další 3 měsíce jedu na dovolenou a pak už jenom půl roku a pojedu domů- tak zněl můj původní plán.
Stále bohužel přetrvávají nesmyslné konflikty se školitelkou a dalšími členkami týmu. Mé nekonečné snahy o vysvětlení zatím končí všechny fiaskem. Nezvládám argumentaci v angličtině, proto raději mlčky přiznávám chyby, které nevznikají na mé straně... Nadřízená vypadá, že je s mou prací spokojena. Na otázku, zda je vše v pořádku, nemám odvahu říct pravdu a tak souhlasně přikyvuji, že ano, v naprostém.
 
Další 3 měsíce utekly jako nic. Kolegyně se zdají vstřícnější, občas mi některá i tajně poradí, tak aby to ty ostatní neviděly.. Pacienti i jejich rodiny si mě oblíbili, je mi mezi nimi dobře. I když ta kvalita péče z mé strany není přesně taková, jakou bych si představovala. Je základní, ale chybí mi tam něco navíc... To když jsem si v ČR našla chvilku si s nimi popovídat, dozvědět se něco osobního. Díky jazykové bariéře jim nezvládám dávat to „něco navíc“. I přesto u mě v tuto dobu převládají už pozitivní pocity z tohoto pracovního pobytu. Miluju moře, pláže, miluju poznávat a zkoumat tuto kulturu, snažím se pochopit mentalitu místních lidí. Prostě je mi tu hezky, už se mi ani tolik nestýská po domově. Nemám na stýskání čas.. :)
 
Jedu na dovolenou, těším se jak malá holka... Zjišťuji, že se doma po půl roce nic nezměnilo.. A je mi krásně. Užívám si podzimního počasí, rodiny a přátel. A světe div se, docela se i těším zpátky.
 
Píše se 12. říjen 2013 a já jsem zpět v Jeddah. Nadřízená mi oznamuje, že mě vybrala jako jednu ze sester pečující o přímého člena královské rodiny. Woow.. Bomba. Super zkušenost, velká pocta, ještě lepší finanční ohodnocení.
 
Velký skok do 3.března 2015. Chystám si dokumenty k prodloužení smlouvy na rok s pořadovým číslem tři.
 
Jsem šťastná jako nikdy předtím. Miluju svoji práci, sžila jsem se v prostředí, ve kterém jsem. S kolegyněmi mám mnohem lepší vztah než na začátku v prvních třech měsících. Dokonce bych mohla říct, že některé se staly opravdovými přítelkyněmi. Díky své práci jsem mamince vytáhla obrovský finanční trn z paty a teď si šetřím na domeček. Mám stále chuť poznávat islámskou kulturu, protože tady je pořád co zkoumat. Baví mě zdokonalovat se v angličtině, připravovat se na mezinárodní zkoušku. Baví mě studovat všechny ty arabské klikyháky a mít radost z každého nového slova, které si přečtu.
Jsem nesmírně vděčná, že mi osud přihrál do cesty článek o agentuře G5+ a o možnosti vycestovat do země, která byla pro mě ověnčená záhadou a mystičnem. Před 2 lety se mi kompletně změnil pohled na profesní i osobní život a celkový přístup k životu. Já tímto ještě jednou děkuji Kláře, Evě a agentuře G5+, že mě doprovázely a stále doprovázejí na cestě za plněním mých snů.
 
Lucie Řepková, Otrokovice