Pečovala jsem o arabskou princeznu…

Příběh Ivany Linzerové

Pečovala jsem o arabskou princeznu… 
(…aneb jak to všechno začalo)                                       

Dovolte, abych se představila. Jsem matka – samoživitelka. A myslím, že toto dvousloví o mně prozradí více, než to, že se jmenuji Ivana, je mi 43 let, jsem z Frýdku-Místku a pracuji jako fyzioterapeutka.
Ale nemusíte být zrovna samoživitel/ka, aby váš život byl jen o chození do práce a z práce, na přesčas a z přesčasu, na víkendové přivýdělky, aby to bylo jen o starání se o děti, uspokojování jejich potřeb, které s věkem rostou, tak jako rostou jejich nároky, tak jako rostou i ceny v obchodech, i nájem, i benzín, i všechno ostatní. Jediné, co neroste, je váš plat. A pak se stane, že pro nemoc vypadnete na 2 měsíce z pracovního procesu a stanete se plátcem půjčky, kterou ne a ne splatit.
To byl i můj případ a důvod, proč jsem po roce koukání do Zdravotnických novin na inzerát, který glosoval milionový výdělek ročně, konečně zareagovala a jela se podívat, o čem to vlastně celé je. 
Po první infoschůzce jsem se okamžitě nadchla, jak to ostatně já, nezřízený optimista, dělám celý život. Ale tentokrát mě nadšení neopustilo po týdnu, jak tomu obvykle bývá, nýbrž jsem se do toho obula, ba přímo zakousla a už nepustila. Cítila jsem, že tuhle velkou změnu prostě potřebuji. Znáte ten pocit, že vás něco uvnitř nutí, aby jste šli do něčeho, o čem nic nevíte, co považujete za riziko, ale vy si nemůžete pomoci a musíte do toho jít a to zcela naplno (navzdory všem ve vašem okolí, kteří vás odrazují svým přesvědčením, že vás někdo unese, prodá na orgány, strčí za pár velbloudů do harému atd.)? Já se však odradit nenechala – nikdo za mě totiž mé účty platit nechtěl. 
Příprava v agentuře trvala asi půl roku. Absolvovat všechny potřebné semináře, do toho brát lekce angličtiny, protože patřím do generace, která maturovala z ruštiny a tímhle jazykem je téměř nepolíbená a pokračovat v tom vražedném tempu života v naší zemi bylo občas vysilující, ale stálo to za to (což jsem ocenila až mnohem později, až když už jsem byla „tam“). Testy z angličtiny jsem samozřejmě zvládla až napodruhé, nejsem žádný génius. 
Pak už ale přišlo to vytoužené čekání na pracovní místo snů. Královská rodina hledala fyzioterapeuta pro princeznu. Znělo to vznešeně a zdálo by se, že člověk musí mít strach a připravovat se dvakrát poctivěji, ale nebyl to zdravotník, takže o odborných otázkách nemohla být řeč a stačilo se dobře naučit svůj životopis v angličtině. Pohovor probíhal tak, že mě usadili na pohovku do své kanceláře a pozorovali, jak se chovám k lidem, kteří přicházejí a odcházejí, jestli jsem milá a dostatečně trpělivá. To bylo celé. Byla jsem v šoku a odcházela s pocitem, že tuhle práci určitě nedostanu („Vždyť si se mnou ani nechtěli povídat!“).    
Opak byl pravdou. Za týden mi zavolali z agentury: „Jste přijata jako privátní fyzioterapeut arabské princezny“. „UAU!“ Mé nadšení trvalo asi 5 vteřin, pak hlas v telefonu pokračoval: „ Princezna je právě na léčení v Číně a chce vás mít u sebe co nejdříve, takže odlétáte do Číny – už za týden.“
Mé nadšení ani poté neutuchalo, jen se k němu přidal obrovský předodletový stres. Zdálo se nemožné se za týden sbalit, se všemi rozloučit, předat děti do péče ex-manžela, dát výpověď v práci, vyzvednout si letenky a podepsat pracovní smlouvu s princeznou (cca 4 hodiny před odletem). Naštěstí mě osvítilo cosi z hůry a já si s sebou vzala i čínské peníze. Obstarat je nebylo snadné, nebyly k mání v žádné bance a byla to jen náhoda, že se mi do cesty připletl kamarád, kterému nějaké juany zbyly z dovolené. Zmiňuji se o tom proto, že v Pekingu bylo nutno vyzvednout si v krátkém čase zavazadla, přesunout se na jiný terminál někde kdovíkde a přestoupit na vnitrostátní let. Abych tohle zvládla, všechny ty peníze jsem dala nějakému čínskému poslíčkovi v letištní hale, který všechno zařídil a já letadlo stihla – šlo opravdu o minuty a ještě teď, když o tom píšu, jsem orosená a zvyšuje se mi tep.                                                                                                     Po přistání jsem v příletové hale hledala někoho, kdo bude držet cedulku s mým jménem. Nikdo takový tam nebyl a bylo to vlastně zbytečné. Byla jsem jediná nečínská pasažérka a vyzvednul mě jediný nečínský pán v hale. Naložil mě do luxusní terénní limuzíny s pět centimetrů vysokým červeným kobercem na podlaze a já věděla, že sedím správně. Pohádka se šťastným koncem právě začala...

Pečovala jsem o arabskou princeznu II…
(…aneb jak to bylo dál)

Svou pacientku, princeznu ze Saúdské Arábie jsem poprvé potkala v Číně, v jejím hotelovém apartmá, ve 20. patře luxusního hotelu, kde se i na chodbách šlapalo po vysokých, měkkých kobercích, kde za mně bylo uklízeno, práno i žehleno, kde jsem obdržela svou zlatou kartičku, se kterou jsem si mohla objednávat jídla z hotelových restaurací, vináren i cukráren, se kterou jsem mohla do posilovny i do bazénu, kdy se mi zachtělo a kterou jsem ale téměř nevyužila, protože jsem si vůbec nevěřila se svou znalostí angličtiny a tak jsem se bála s kýmkoliv promluvit. Jediné, po čem jsem od první minuty prahla, bylo napojení na internet a komunikace s rodinou a kamarády.  Ve svém volnu jsem také obcházela okolní uličky a pověstné parky plné zeleně, ve kterých i sešlí kmeti cvičili na rozličných nářadích a pouštěli draky i točili káčou, zkrátka se radovali ze života jako malé děti. Pohled na ně mě fascinoval natolik, že jsem neodolala a řádila na prolézačkách také. Stejně tak jsem neodolala ani skvěle vyhlížejícímu a chutnému pouličnímu jídlu, já káča pitomá, takže střevní a žaludeční obtíže na sebe nedaly dlouho čekat.
 V Číně jsme byli 10 dní, během kterých mě čínská lékařka seznamovala s léčebným rehabilitačním programem, abych v něm mohla pokračovat i po odletu do Saudi. Některé věci jsem znala, některé jsem uměla i lépe a postupně jsem se osmělovala i k vlastním návrhům postupů. Některé věci jsem ale zažila poprvé, třeba rehabilitaci jazyka, jeho ruční vytahování, protahování i stimulaci dutiny ústní různými tyčinkami z ledových obinadel, v tom mě čínská lékařka trénovala usilovně. 
Už v Číně mě připravovali na jiný pracovní režim, než na jaký jsem byla zvyklá u nás a ve kterém jsme pokračovali i po příletu do Arábie. Tak především se rehabilituje odpoledne a večer. V době svatého měsíce Ramadánu, kdy se přes den dodržuje půst, se rehabilituje večer a v noci. Cvičí se a masíruje, jen když princezna chce, když se právě nemodlí, když nemá rozkoukaný seriál, nějakou návštěvu, no zkrátka, až mě zavolá. K dispozici jsem ale 8 hodin, pracovní doba je stejná jako u nás. Můj hlavní rehabilitační program trval hodinu a půl a co dvě hodiny jsem prováděla cévní gymnastiku, mezitím jsme s ostatními zdravotníky a služebnými polohovali, asistovali u toalety a hygieny, občas jsme pacientku i se všemi přístroji přesouvali na vozík a procházeli se po chodbách nemocnice – ano, asi už jste pochopili, pacientka byla zcela ochrnutá, závislá na přístrojích. Rodina mě pasovala na koordinátora všeho, takže když se měl koupit zvedák, vozík a jiné přístroje, když se měla vymyslet vhodná poloha pro to či ono, vždycky to bylo na mně a někdy to nebylo lehké zkoordinovat práci služebných, privátních sester, nemocničních sester a sester-specialistek, navíc když jsme byly každá odjinud (Filipíny, Tanzanie, Malajsie, Polsko, Amerika, Súdán, Etiopie, Eretrie) a mluvily každá trochu jiným přízvukem. Během těch dvou let mého pobytu u princezny se u ní také vystřídala spousta lékařů, léčitelů i podivných šamanů a vždycky to skončilo stejně:“Naučte to Ivanu, ona mi to bude dělat“, což většinou po pár týdnech skončilo příkazem:“ Už mi to nedělej, je to k ničemu“. Co je taky jiné, než u nás a je jedno, jestli pečujete o princeznu nebo chudou ženu z pouště, je to, že za nemocnými chodí celé rodiny, koukají vám pod ruce, někteří se chtějí něco naučit, nebo alespoň pomoci a u nemocného zkrátka stále někdo je – dá se říct, že ve dne i v noci. 
Měla jsem také možnost nakouknout na standardní rehabilitační ambulanci, která patří k nemocnici. Oddělení je striktně rozdělené na mužskou a ženskou část a i přesto je složité přesvědčit některé pacientky, aby odložily abáju (černý oděv) – hlavně u starší generace. Ženy jsou ošetřovány jen ženami – fyzioterapeutkami. A protože je Saúdská Arábie bohatou zemí, všechna oddělení jsou zásobována těmi nejmodernějšími přístroji, nástroji a pomůckami, každá fyzioterapeutka má svůj počítač, kde může nahlédnout do pacientových záznamů, může se podívat na snímky RTG i MRI, může vytisknout přesně ty cviky, které pro pacienta potřebuje a to se mi vážně moc zamlouvalo. Na velmi vysoké úrovni je pak vybavení dětských rehabilitací a není divu, vždyť dětí je tady mnoho, a protože zákon umožňuje sňatky mezi rodinnými příslušníky, setkáte se s případy a diagnózami, o kterých jste doposud jen četli v knihách. Pokud chcete uvést nějaké rozdíly v diagnozách mezi naší zemí a Arábií, tak u ortopedických pacientů se mnohem více setkáte s endoprotézou kolene, než kyčle, jak je tomu u nás a je to proto, že v Česku se prostě více chodí, běhá a nosí se břemena a v Arábii se lidé moc nepohybují, za to se celý život 5x denně modlí a kolena tím neskutečně přetěžují. U gynekologických pacientek se česká fyzioterapie zabývá především ženskou sterilitou, u arabských pacientek po mnohačetných porodech jde hlavně o výhřezy orgánů a inkontinenci. A z hlediska metabolických poruch žije v arabské zemi velké procento žen trpících nedostatkem vitamínu D, protože je venku takové horko, že takřka nevycházejí, jen se přesouvají do auta a zpět a pokud už se ven vypraví, jsou téměř úplně zahalené, takže se k nim sluníčko prostě nedostane. 
A protože péče o jednoho pacienta se časem stává stereotypní, stala jsem se členkou tamní Asociace fyzioterapeutů a absolvovala pak několik kurzů. Kurzy jsou trochu jiné, než u nás, hlavně obsahově a musím říci, že mě v mnohém obohatily a rozšířily můj pohled na možnosti přístupů k léčbě – najednou jsem zjistila, že i postupy, které se u nás neprovádí, mohou mít při užití v  terapii minimálně stejný efekt, jako postupy u nás standartně používané a zavedené. Česká fyzioterapie je ovšem v této zemi velice ceněná a považují nás za opravdové odborníky, o čemž svědčí nejen nadstandardní finanční ohodnocení, ale i přítomnost mnoha fyzioterapeutů v početné královské rodině. Na mezinárodním fyzioterapeutickém sympósiu, které se v době mého pobytu zrovna ve městě konalo, byly dokonce pozvané spolupracovnice PhD. Pavla Koláře (Guru současné české fyzioterapie) se svou přednáškou a workshopem na téma Dynamické neuromuskulární stabilizace, která se setkala se značným ohlasem.
A touhle informací teď, ač nerada, ukončím svou malou ochutnávku profesního života českého fyzioterapeuta v Saúdské Arábii. Psát o tamní kultuře, památkách, přírodních krásách a trávení mého volného času je neméně zajímavé povídání, ale to by už vydalo na celou knihu…